Jak se narodil náš Jonášek vol. 3, zamilovaná

První část zde.

Druhá část zde.

Tak. A bylo to tady. Podle těch stupňujících se bolestí a blikající aplikace, která mě pořád upozorňovala, že mám jet do porodnice. Bolesti byly opravdu už velké a já jsem při kontrakcích nemohla ani chodit ani mluvit. Když jsme vešli do úvodní chodby, všude byl klid a ticho. Ty nádherné prostory nemocnice u Apolináře, které vypadají jak z Harryho Pottera, takhle měly ještě větší kouzlo, než když byl všude ruch a plno lidí. Uvědomovala jsem si, že už za chvíli budu mít u sebe to naše mimi a to mi strašně pomáhalo. Celejch devět měsíců na něco čekáte a najednou to tu bylo.

Zazvonili jsme na oddělení porodních sálů, vyšla moc příjemná porodní asistentka a já už zase cítila tu velkou bolest. Šla jsem za ní a Luky čekal na chodbě. Co mě překvapilo, že bolely opravu jen ty kontrakce, mezi nimi jsem se cítila "normálně". Jen ty intervaly, kdy jsem se tak cítila byly čím dál kratší. Paní asistentka mě vyšetřila, malý byl prý už krásně připravený a já byla otevřená na šest centimetrů. Byla jsem docela překvapená, protože jestli jsem se něčeho bála, že mi řekne o dost menší číslo a já v těch bolestech budu ještě několik dalších hodin. Ke konzultaci raději přivolala i pana doktora, který se na mě podíval, aby zhodnotil, jestli stihneme přípravu.

Co jsem četla, tak hodně maminek tuto přípravu nemá rádo a nechce jí, já jsem doufala, že ji budu moci absolvovat. Pan doktor mě potěšil, že to zvládneme, ale ještě před tím, jsem byla asi půl hodiny na monitoru, kde jsem slyšela naposledy toho našeho drobečka v bříšku. Při tom jsem dostávala několik otázek i tu, u které jsem si nebyla vůbec jistá s odpovědí. Epidural? Řekla jsem, že ne, ale uvidíme...

Absolvovala jsem přípravu a nebylo to nic hrozného, co už bylo horší byly stále bolestivější, častější a delší kontrakce a já si strašně přála, aby se už paní asistentka objevila ve dveřích.

Objevila. A já byla už na porodním boxu. Ani si už nepamatuju, jak jsem se tam dostala. Byla jsem tam sama a snažila si v duchu říkat, že už to budu mít brzy za sebou a budu mít u sebe malého. Myšlenky mi vždycky přerušila bolest. Najednou se objevily asistentky a já je prosila, že už chci u sebe manžela. Ten za chvíli přišel, byla to neskutečná pomoc, najednou jsem na to nebyla sama, ale byli jsme tam dva a já se cítila tak nějak víc bezpečně.

Kontrakce byly už hodně silné a já cítila obrovský tlak. Co si pamatuju, asistentky mě nutily ležet na levém boku, asi kvůli dorotování miminka. Prosila jsem je, že se potřebuju přetočit na záda nebo na druhý bok, ale nemohla jsem. To už jsem byla zoufalá a v tu chvíli zalitovala, že jsem si ten epidural nedala. Luky byl u mě a já řekla jediné dvě věty, co jsem za tu celou dobu ze sebe dostala, že už nemůžu a že to nezvládnu. V tom mě Lukáš zastavil, že to zvládnu a pořád opakoval, ať hlavně dýchám, a i když se to může zdát jako maličkost, strašně mi to pomohlo.

Pak už si pamatuju, že jsem se konečně mohla přetočit na záda. Nejvíc fungovalo pravidelné dýchání, žádné vedlejší zvuky, které strašně vysilují a zavírat oči. Co mě ale nejvíc namotivovalo a dodalo sílu, byla věta:"už vidím vlásky! budete dělat culík!"...

Malý byl za nějakou dobu venku, byl to okamžik, který jsem si ani neuvědomila a měla jsem ho na sobě. Brečel a já cítila to maličké tělíčko a byla jsem nejšťastnější na světě. Několikrát jsem zopakovala, jak je nádhernej a maličkej a byla strašně dojatá. Lukáš šel s asistentkami Jonáška změřit a zvážit a dostala jsem ho zpátky na hrudník. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že mi dělaly nástřih, a že by mohlo přijít něco dalšího. Naivně jsem si myslela, že to mám za sebou...

Pokračování se už píše.

Mějte se krásně!

Vaše L.