Jak se narodil náš Jonášek vol. 2, já si nic nevsugerovávám!

První část zde.

Středu jsme zvládli ani nevím jak. Luky dostal léky, já objednala velkou dávku citrónů a zázvoru, snažila jsem se udělat maximum proto, aby Luky už neměl tu šílenou horečku. Nakonec pomohly studené obklady a ve čtvrtek byla vysoká horečka pryč. Dokonce už zasedl za notebook a doháněl pracovní resty, blázen můj. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, už neměl tak strašně skleněné oči a vypadal o moc líp. Sama pro sebe jsem si říkala, že zítra to bude ještě lepší a že už bych do té porodnice mohla, haha.

Vzpomněla jsem si na moji pravidelnou kontrolu u Apolináře asi před deseti dny, kdy byl Luky v Plzni. Byl tam úplně mladičký a strašně fajn doktor stejně jako týden předtím.  Naposledy si ze mě dělal legraci, že jsem nudná pacientka, protože mi nic není a nic mě netrápí.
Už ve dveřích se na mě usmíval a hlásil, že doufá, že si pro něho paní Stříteská tentokrát něco připravila. A připravila, už mi několik dní dost tvrdlo bříško a znervózňovalo mě to. Doktor se začal ještě víc usmívat a řekl, že to je dobře. To je vidět, že už se něco chystá! Tak jsem mu "vysvětlila", že to ještě nesmí, protože manžel je na služební cestě, v tom se už začal smát nahlas. Když jsem odcházela, loučil se se mnou se slovy:"Táák, paní Stříteská, postupujte podle vašeho porodního plánu - rodit, až přijede manžel" :). 

Teď si zpětně ani nevzpomínám, co jsem celý den dělala. Vím, že jsem byla dost unavená a koukala na olympiádu. Těšila jsem na pátek ráno, protože byl hokej a já chtěla fandit. Ve čtvrtek večer jsem si šla lehnout kolem jedenácté, Luky pořád koukal do počítače s tím, že za mnou přijde kolem jedné. Nepřišel on, ale já. O půl jedné ráno jsem se vzbudila a divně mě bolelo břicho. Přesně tak, jak se všude psalo, jako kdybych měla menstruaci, ale mnohem silněji. Vstala sem a šla jsem do obýváku s tím, aby si šel ke mně lehnout, protože mi není dobře a začíná mě bolet břicho. A co mi ten můj chlap řekl? Prosím tě, zase si něco vsugerováváš, já to tady musím ještě dodělat. No, vsugerovávat si něco dva dny po termínu jasně, že nevsugerovávala a trochu uraženě jsem odcházela směr ložnice.

Na chvíli jsem usnula, to už ke mně v jednu přišel Lukáš a já už měla kontrakce. Šla jsem do sprchy, jestli je to vážně ono, nebo jen planný poplach a poplach to nebyl. Bolesti byly silnější a já už vytahovala mobil, kde jsem měla nainstalovanou aplikaci, která měří pravidelnost kontrakcí. Ve čtvrt na dvě jsem měla kontrakce po osmi minutách. Chtěla jsem co nejdéle zůstat doma, protože jsem nechtěla být "zbytečně" dlouho v nemocnici. Moje mamka mě rodila přes 17 hodin a z toho jsem nějak vycházela. Ale kontrakce sílily a já jsem běhala po bytě, do tašky házela poslední věci, šla jsem si ještě žehlit vlasy, blázen já vím... A když přicházela kontrakce, musela jsem si jít lehnout, protože bolest už byla hodně velká. Lukáš spokojeně spal, a když jsem ho kontrkcí vzbudila, vždycky mě pohladil a řekl, že ho mám pak vzbudit, vzbudila. Poslední moje kroky doma vedly do dětského pokojíčku, měla jsem na krajíčku a říkala si, ať už jsme všichni tři tady a v pořádku.

O půl páte ráno jsme vyjížděli směr Apolinář, kontrakce jsem měla už po třech minutách a jedna vždy trvala minutu. Koukala jsem z okýnka a v hlavě se mi motalo tolik myšlenek, pak vždycky přišla kontrakce a na chvíli zase klid.

Pořád slyším tu větu, kterou jsem Lukymu ještě s úsměvem řekla, že se mi omluví za to, co mi řekl. On se usmál a řekl, že to není ještě jistý, potom jsem se začala svíjet a Luky prohlásil:"Asi jo co."

Jistý to samozřejmě bylo, Lukáš ještě do sebe v autě hodil paralen a šli jsme směr velké dveře jako z Harryho Pottera a už jsme byli u Apolináře.

Pokračování se už píše. <3

Mějte se krásně Vaše

L.