Jak se narodil náš Jonášek vol. 1

Porod. Věc, která zajímá všechny ještě možná víc, než kolik kil v těhotenství kdo přibral. Abych se přiznala, snažila jsem se k němu přistupovat tak, že bez něj to nepůjde, a že mě na konci čeká ta největší odměna, kterou můžu dostat a na kterou se tady devět měsíců těšíme. Nebála jsem se bolesti, nebála jsem se o sebe, ale měla jsem strach o toho tvorečka a jediné, o co mi šlo, aby byl v pořádku. Můj termín porodu byla středa 21.2. přesně na můj svátek. Z čeho jsem měla hlavní strach byla manželova služební cesta, ze které se vracel tři dny před termínem. Každý den jsem usínala a prosila miminko, ať ještě vydrží, aby táta stihnul v pořádku dorazit. Ráno jsem se vždy pak probouzela s malým pocitem vítězství, kdy jsem se radovala, že jsem ještě celá...

Když se mi manžel vrátil domů, byla jsem nejšťastnější a říkala si, že teď už nás nemůže nic překvapit a byla jsem strašně ráda, že už nemusím usínat s tou hroznou nejistotou a obavami. Jenže jsem se pěkně spletla. V pondělí před termínem Luky přijel večer z práce s tím, že mu není dobře. Druhý den večer už šel rovnou do postele a měl přes třicet-osm teplotu. Dlouho jsem ho takhle neviděla. Spal, seděla jsem nad ním a brečela. Bylo mi ho strašně líto, bála jsem se, že by nemohl k porodu a zároveň abych to nechytla taky.

Ve středu jsem vstávala ve čtyři ráno. Luky měl zase horečku a já vyplašená šla vařit čaj. Můj termín porodu - můj svátek a vůbec to nevypadalo tak idilicky, jak jsem si to představovala. V osm jsem už jsem ležela u Apolináře na monitorech na pravidelné prohlídce, a když už jsem byla na odchodu, volá mi Luky. V telefonu nezní vůbec dobře a chce, abych spěchala domů a odvezla ho k doktorovi. To už jsem věděla, že je zle a ubrečená jsem klusala na metro. Do dneška nechápu, že jsem v ten den neporodila.

Protože jsme v Praze chvíli, obvolávala jsem ještě doktory, kteří by nás mohli přijmout. První pokus byl neúspěšný. Telefon vzala sice strašně hodná sestřička, ale měli beznadějně plno. Asi slyšela moji beznaděj a snažila se mi pomoct a začala diktovat adresy a telefonní čísla. Já ji moc děkovala, ale vysvětlila jí situaci, že jsem v autobuse z porodnice a že nemám možnost si všechno zapsat, ale něco mi v paměti zůstalo a volala jsem znovu.

Sestřička už zdaleka tak milá nebyla, vlastně mi vynadala, že špatně slyší a mám telefonovat, až když vyjdu z MHD. Nakonec nás vzala a my za chvíli už čekali v ordinaci. Luky šel k paní doktorce a já k té super nepříjemné sestřičce, abych vyplnila všechny potřebné dokumenty pro přijetí.  Když viděla jednu nešťastnou holku s pupíkem, už tak nepříjemná nebyla a po tom, co se mě zeptala, kdy mám termín a já odpověděla DNES, raději se ještě jednou zeptala, jestli dobře chápe a najednou byla jako med. Hlavně buďte v klidu, ať nám tady nezačnete rodit! ....

Co vám budu povídat, středa moc fajn nebyla. Do toho mi chodilo celý den milion zpráv od lidí k svátku, ideálně s vtipnou poznámkou, že mám dnes rodit a to bylo to poslední, na co jsem měla náladu.

V každém případě malej ještě chviličku vydržel a to nás, hlavně mě, zachránilo, ale o tom až příště... Pokračování se píše.

Mějte se krásně!

Vaše L.