Jedna velikonoční snídaně & slané vajíčkové muffiny

Krásné předvelikonoční ráno! Snídaně je moje neoblíbenější jídlo dne a strašně si užívám, když nám ráno udělám snídani a můžeme si ji v klidu vychutnat. Naše velikonoční tradice je si vajíčka udělat už k snídani, většinou to vyhrála míchaná vajíčka, ale letos jsem se nechala inspirovat na Tchibo blogu, kde jsem tento recept na slané vajíčkové muffiny našla. Líbí se mi na něm, že je jednoduchý a můžete si vytvořit různé obměny dle chuti a podle toho, co máte doma. Tak se pojďte kouknout, jak to nakonec dopadlo.

Co nám usnadnilo první dny doma

Jonášek už je čtyři týdny na světě. Byly to sice ty nejkrásnější čtyři týdny mýho života, ale určitě patřily k těm nejnáročnějším. Co mi hodně pomohlo, byla příprava už před porodem. Snažila jsem se, abych měla vše přichystané, až přijedem z porodnice. Věděla jsem, že budu mít milion jiných starostí, než něco hledat, shánět a rovnat.

Tím, že Jonášek je moje první miminko dělala jsem si průběžně seznam, co asi budeme potřebovat a tam, kde jsem si nebyla jistá, snažila jsem hledat různé recenze, jestli je daná věc opravdu důležitá a jestli ji využijeme. Chtěla jsem, aby měl malý a já vše co potřebujeme, ale zároveň jsem nechtěla pořizovat zbytečnosti. A protože je několik věcí, bez kterých si nedokážu těchto pár týdnů představit, rozhodla jsem se, že vám je ukážu v článku a třeba vám dám pár tipů.

První velké trápení & když nevíš, zeptej se

Elite Bloggers – Content Marketing

Už když jsem byla těhotná, měla jsem o miminko strach, jestli se má u mě dobře a jestli je s ním vše v pořádku. Na jednu stranu jsem byla nervózní z toho, že nevím, co se uvnitř děje, ale nadruhou jsem věřila svému tělu, že miminku dá vše, co má. Když už je miminko na světě, je to vše složitější. Je naprosto odkázané na vás, a když brečí a vy mu v danou chvíli nedokážete nijak pomoc, není to úplně nejlepší, hlavně pro psychiku v šestinedělí. Už vše není tak automaticné a jednoduché, hlavně jsem se bála, jestli vše dělám správně.

Jedno boží sobotní ráno

Poslední dny jsem byla víc unavená. Co budu povídat, noční vstávání a kojení dělá svoje a já si připadala jako vysátá a bez energie. Asi je to hlavně moje vina, protože neumím moc odpočívat ve dne, a když malý spí, tak jsem toho ještě nikdy nevyužila, abych si lehla s ním.

Jak se narodil náš Jonášek vol. 2, já si nic nevsugerovávám!

První část zde.

Středu jsme zvládli ani nevím jak. Luky dostal léky, já objednala velkou dávku citrónů a zázvoru, snažila jsem se udělat maximum proto, aby Luky už neměl tu šílenou horečku. Nakonec pomohly studené obklady a ve čtvrtek byla vysoká horečka pryč. Dokonce už zasedl za notebook a doháněl pracovní resty, blázen můj. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, už neměl tak strašně skleněné oči a vypadal o moc líp. Sama pro sebe jsem si říkala, že zítra to bude ještě lepší a že už bych do té porodnice mohla, haha.

Jak se narodil náš Jonášek vol. 1

Porod. Věc, která zajímá všechny ještě možná víc, než kolik kil v těhotenství kdo přibral. Abych se přiznala, snažila jsem se k němu přistupovat tak, že bez něj to nepůjde, a že mě na konci čeká ta největší odměna, kterou můžu dostat a na kterou se tady devět měsíců těšíme. Nebála jsem se bolesti, nebála jsem se o sebe, ale měla jsem strach o toho tvorečka a jediné, o co mi šlo, aby byl v pořádku. Můj termín porodu byla středa 21.2. přesně na můj svátek. Z čeho jsem měla hlavní strach byla manželova služební cesta, ze které se vracel tři dny před termínem. Každý den jsem usínala a prosila miminko, ať ještě vydrží, aby táta stihnul v pořádku dorazit. Ráno jsem se vždy pak probouzela s malým pocitem vítězství, kdy jsem se radovala, že jsem ještě celá...

Těhotenský deníček za 9 měsíc

Když koukám na tyhle fotky, nemůžu tomu věřit, že jsem před 14 dny měla takový bříško. Teď to "bříško" vedle mě leží v hnízdečku a spokojeně oddychuje. I když se už těším na další články, které jsem slíbila, které budou navazovat na devátý měsíc, nechtěla jsem poslední měsíc těhotenství vynechat. 

Všude se říká, že je to jeden z nejnáročnějších měsíců, a že všechny maminky už chtějí, aby miminko už bylo venku. Já takové pocity neměla a někdy jsem se kvůli tomu cítila až provinile. Ne, že bych se na malého netěšila, ale cítila jsem se dobře a pořád se ve mně prala všechna ta nejistota a neznámo, kterého jsem se bála.