MĚSÍC A KOUSEK PRAŽÁKEM

To, co jsem si tak dlouhou dobu přála, je tady. Jsme přestěhovaní a konečně nemusíme pořád dojíždět. Pro toho, kdo neví, jsem z Hradce Králové, a protože manžel už dva roky pracoval v Praze, jsme se před rokem rozhodli, že koupíme byt v Praze. Plánovali jsme rodinu a chtěli jsme být víc spolu. 

Hledání bydlení v Praze je oříšek, ale našli jsme byt, který se teprve stavěl a věděli jsme, že se budeme za rok na podzim stěhovat. Nakonec to vyšlo přesně na 1.12., kdy jsme dostali klíče od bytu, přes noc jsme vše zabalili a druhý den se stěhovali. Co vám budu povídat, bylo to strašný a z těch všech pytlů, krabic od banánů a přepravek mi je špatně ještě dnes. Ale 2.12. jsme už večer odjížděli sami dva do nového bytu, kde na nás čekalo dobrodružství. Byli jsme úplně sami v novém domě, byli jsme totiž první, kdo se vůbec nastěhoval. Jediná žárovka byla na záchodě a my jsme po bytě chodili s naší velkou lampou, ale mělo to své kouzko!

Zní to krásně, ale přiznám se k jedné věci. Nevím, do jaké míry to byly moje těhotenské hormony, ale odchod z našeho starého bytu jsem obrečela. Znáte to? Na něco se strašně těšíte, a když to nastane, tak najednou váháte?

Držela jsem kliku a koukala do prázdného bytu, žili jsme tam s Lukym přes dva a pů roku a bylo to naše první společné bydlení. Mně v tu chvíli běhaly myšlenky, co jsme tam všechno zažili a jak jsme se měli krásně. A rozhodně nikdy nezapomenu na Lukyho "balkónovou scénu", kde mě požádal o ruku a další naše osobní radůstky ve dvou a pak už skoro ve třech. Ale poslední a snad nejsilnější vzpomínka, která mi bleskla hlavou, byla ze dne, kdy jsme měli právě před stěhováním do našeho bytu v Hradci. Neměli jsme v něm skoro žádné věci a chodili se tam zatím jen koukat a těšit se. Měli jsme několik týdnů objednanou sedačku a Luky mi zatajil, že je už hotová a udělal mi krásný překvápko, kdy mě večer vzal do bytu a já už od dveří viděla, že sedačka stojí na místě. V ten poslední okamžik, kdy jsem do bytu koukala, tam zase sedačka nebyla a mně se začaly valit slzy do očí a nedokázala je zastavit. Chudák Luky nechápal. Několik měsíců básním o tom, jak se už konečně blíží stěhování, a když už je to tady tak tohle. Ještě, že to můžu svíst na ty hormóny!

Bylo toho na mě nějak moc a v hlavě jsem měla všechny ty myšlenky, co v Hradci mám a v Praze ne. Sice jsme už od září byli v Praze, protože jsem tady začala pracovat i já, ale na víkendy jsme pořád jezdili domů. Ale teď už to bylo doopravdy. V Hradci mám rodinu, nejlepší kamarádku, kamarády a spoustu dalších věcí. Vlastně jsem opouštěla místo, kde jsem vyrůstala celý život a vlastně to bylo moje druhé stěhování v životě.

To první bylo od rodičů, kdy jsme se sestěhovávali s Lukym. Každej jsme měli pár krámů, které se nám vešly každému do auta. Od rodičů do nového bytu jsem to měla autobusem 20 minut, ale víte co? Taky jsem to stěhování obrečela! A víte proč? Nebylo to kvůli tomu, že opouštím rodiče, promiň mami a tati! Ale ke kufru mých věcí se postavil náš pejsek Montík a strašně brečel a to už jsem byla jasná! 

Do teď jsem neměla čas nad ničím přemýšlet, protože jsem byla pořád v práci a myslím, že mi za chvíli hlavu vyplní Ragnárek. Vy mi prosím držte palce, ať se tu neztratím, protože mým největším parťákem jsou v současné době google maps!

Mějte se krásně a budu ráda, když mi taky napíšete nějakou vaši příhodu.

Vaše L.